Základní argumentace.

V právním rozboru v současnosti velmi diskutované otázky zákonnosti exekucí sociálních dávek v Chomutově se občanské sdružení Z§vůle práva zaměřilo na níže uvedená hlediska:

1. Nepřípustnost exekuce dávek, jejich účelové použití
Ust. § 48 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi výslovně stanoví, že „dávky nepodléhají výkonu rozhodnutí“. Postup, kdy se dávky v exekučním řízení nepoukážou jejich poskytovatelem přímo na účet oprávněného, resp. na účet exekutora, ale exekutor je oprávněnému zabaví, až s nimi tento bude fyzicky disponovat, se příčí smyslu a účelu zákona. A to zvláště za situace, kdy je pověřenému exekutorovi prokazatelně známo, že peníze zabavované povinnému pocházejí výlučně z dávek pomoci v hmotné nouzi.

Ačkoli dle našeho názoru takto výslovně žádný právní předpis nestanoví, můžeme ze zákona č. 110/2006 Sb., o životním minimu, dále dovodit, že stát svým občanům (za splnění zde stanovených podmínek) garantuje určité minimální částky, které jim na uspokojování jejich základních životních potřeb musí zůstat. Je tedy věcí státu, nastavit právní úpravu souvisejících předpisů tak, aby garance nejnižší částky byla skutečná. Tomu musí odpovídat též výklad všech právních předpisů, které mají být na právní vztahy osob nacházejících se v hmotné nouzi aplikovány.

Pomoc v hmotné nouzi je dále přesně účelově určena k uspokojování vymezených potřeb – potraviny, hygiena, bydlení apod. (dle cit. zákona celkem tři druhy dávek – příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc). Smyslem a účelem právní úpravy tedy není, aby dávky sloužily k úhradě již v minulosti splatných závazků osoby v hmotné nouzi, pokuty a nedoplatky místních poplatků z toho nevyjímaje. Zákonodárce zde předpokládá stav hmotné nouze příjemce, který již sám o sobě vylučuje jeho schopnost v plné výši uhrazovat všechny splatné závazky. S naprostou jistou však neslouží dávky v hmotné nouzi k uspokojování odměn exekutora, navíc zcela nepřiměřených vzhledem k výši exekuované částky.

Paradoxně v konkursním (resp. nyní insolvenčním) řízení též nikdo nepředpokládá, že úpadce bude v plné výši hradit své již splatné závazky a právní předpisy takový stav (vyjma zákonem stanovených výjimek) nepovažují za protiprávní. V případě úpadce lze s vymáháním znovu započít až poté, co po skončení konkursního (insolvenčního) řízení bude mít znovu postižitelné příjmy. Přistoupí-li věřitelé (např. v rámci vyrovnání) na dohodu, dle níž získají částku daleko menší, než kolik by činila sama pohledávka spolu s příslušenstvím, nejsou oprávněni zbytek pohledávky jakkoli dále vymáhat.

Nenacházíme žádné rozumné odůvodnění, proč by postup proti osobám v hmotné nouzi měl být „tvrdší“ než proti úpadci v rámci insolvenčního řízení. Na rozdíl od úpadců – právnických osob má navíc exekuce dávek na fyzické osoby – nepodnikatele (kromě toho bez jiných vlastních příjmů) dopady zcela likvidační.

2. Povinnosti správce daně při daňové exekuci
Úvodem stojí za zdůraznění, že ve známých případech se jedná o pohledávky obce (resp. města Chomutova), které spadají pod legislativní zkratku „daň“ dle § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („ZSDP“) – jedná se totiž o pokuty za přestupky a nedoplatky místních poplatků (klasicky platby za popelnice). Oprávněný (chomutovský magistrát) zde tedy vystupuje v postavení správce daně (§ 1 odst. 3 ZSDP), kterému ZSDP ukládá zvláštní povinnosti, pokud jde o exekuci daňových nedoplatků.

Dle ust. § 73 odst. 2 ZSDP má správce daně možnost volby, zda exekuci vykonatelného nedoplatku provede vlastními silami (což by magistrát prostřednictvím svého příslušného odboru nepochybně mohl) nebo zda pověří soudního exekutora. Bližší podmínky, kdy má správce daně pověřit exekutora a kdy exekuci provést sám, ZSPD nestanoví. Problém je již v tom, že občanský soudní řád ani zákon o soudních exekutorech nijak nezohledňují specifika exekuce daňového nedoplatku dle ZSDP. Exekutor by se ovšem měl rozhodně vypořádat s případnou konkurencí ustanovení všech těchto předpisů.

Povinností správce daně je především předtím, než k vymáhání daňového nedoplatku vůbec přistoupí, zvážit zákonná hlediska. Nelze mít totiž za to, že správce daně je povinen vymáhat bez výjimky každý daňový nedoplatek, třeba i jen v nepatrné výši.

Oprávněný jako správce daně měl před započetím exekuce zohlednit zejména níže uvedená ustanovení ZSDP:

„§ 65 Prominutí daňového nedoplatku

(1) Správce daně může zcela nebo zčásti prominout daňový nedoplatek, byla-li by jeho vymáháním vážně ohrožena výživa daňového dlužníka nebo osob na jeho výživu odkázaných, nebo pokud by vymáhání nedoplatku vedlo k hospodářskému zániku daňového dlužníka, při němž by výnos z jeho likvidace byl pravděpodobně nižší než jím vytvořená daň v příštím daňovém období. Splnění podmínek pro uplatnění tohoto ustanovení zjistí správce daně podle pomůcek (…)“

Právě ve sledovaných případech dochází exekucí k vážnému ohrožení daňového dlužníka nebo osob na jeho výživu odkázaných. Ve prospěch aplikace shora uvedeného ustanovení hovoří též výše jednotlivých exekuovaných daňových nedoplatků, která je v naprosté většině případů v řádech stokorun. Jistě není účelem a smyslem daňové exekuce, aby většinu výtěžku daňové exekuce tvořila odměna exekutora, kterou navíc exekutor vymáhá přednostně.

Právě s ohledem na výši nákladů spojených s vymáháním daňového nedoplatku by bylo na místě použití dalšího ustanovení ZSDP:

„§ 66 Odpis daňového nedoplatku pro nedobytnost

(1) Daňový nedoplatek může odepsat správce daně z vlastního podnětu, je-li zcela nedobytný. Za nedobytný se považuje nedoplatek, který byl bezvýsledně vymáhán na daňovém dlužníkovi i na jiných osobách, na nichž mohl být vymáhán, nebo nevedlo-li by vymáhání zřejmě k výsledku nebo je-li pravděpodobné, že by náklady vymáhání přesáhly jeho výtěžek. Stejně se postupuje, není-li sice daňový nedoplatek nedobytný, avšak jeho vymáhání je spojeno se zvláštními a nepoměrnými obtížemi.

(2) O odpisu pro nedobytnost se daňový dlužník nevyrozumí; jeho dluh trvá dále, dokud není vybrání daně promlčeno.“

Právě zapojení policistů, mediální poprask, vysoké náklady exekutora, ale především zdrcující dopady na život povinných (daňových dlužníků), představují „zvláštní a nepoměrné obtíže“, jež má zákon na mysli. Pokud magistrát tvrdí, že nedoplatky dosahují závratné výše, nutně se nabízí otázka, proč jako správce daně město Chomutov neplnilo své povinnosti již dříve a nepřikročilo k vymáhání, a to nejlépe cestou daňové exekuce, bez nutnosti zapojení soudu a soudního exekutora. Správce daně tedy rozhodně nejednal s péčí řádného hospodáře.

Lze uzavřít, že oprávněný (město Chomutov) jakožto správce daně jednal v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy daňové exekuce dle ZSDP a jeho jednání nemá oporu v citovaném zákoně. Rozhodně zákon nestanoví správci daně povinnost vždy a za všech okolností vymáhat jakýkoli daňový nedoplatek.

3. Rozpor s právní úpravou výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu (o.s.ř.)
Výslovnou úpravu, která přímo vylučuje z exekuce dávky pomoci v hmotné nouzi, obsahuje ust. § 317 odst. 2 o.s.ř., systematicky zařazené v části upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky. Je však jasné, že dávky pomoci v hmotné nouzi nepodléhají žádnému ze způsobů provedení exekuce (výkonu rozhodnutí), i když uvedené ustanovení o.s.ř. výslovně neodkazuje na zákon č. 111/2006 Sb.

Vyloučení z exekuce upravené shora uvedeným ustanovením tedy nelze jednoduše obejít vydáním exekučního příkazu na exekuci prodejem movitých věcí povinného, neboť zákaz je obecné povahy. S ohledem na kogentnost právní úpravy není ani možné obcházení zákona, kdy exekutor a oprávněný argumentují tím, že se již nejedná sociální dávku, ale o hotové peníze, které se též považují za movité věci povinného. Tato argumentace neobstojí již proto, že exekutor je přítomen samotné výplaty dávek, zdroj peněžních prostředků povinného je mu zcela zjevně znám. Navíc je prokázáno, že jednotlivým příjemcům je již od samotné výplaty dávek dále znemožněno s nimi dále nakládat (výhrůžky přítomných policistů jako „Opovažte se dát ty peníze do peněženky!“). Takový postup nelze ospravedlnit ani velmi extenzivním výkladem právních předpisů upravujících výkon rozhodnutí.

Oprávněnému, který o výplatě dávek pomoci v hmotné nouzi rozhoduje, je vedle toho z jeho činnosti známo, že povinní jiné zdroje příjmů, které by byly postižitelné exekucí, nemají. Výkon práva, který oprávněný volí, má tak již od samého počátku šikanozní povahu a vědomě směřuje až k samotné existenční likvidaci povinného.

Vedle toho lze vycházet též z obecné právní úpravy §§ 321 a 322 o.s.ř. („věci nepodléhající výkonu rozhodnutí“), dle níž se výkon rozhodnutí nemůže týkat těch věcí,

„… které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly…“ Je nad vší pochybnost, že právě dávky pomoci v hmotné nouzi slouží k uspokojování základních hmotných potřeb jejich příjemců, když jsou určeny pro osoby, které žádné jiné příjmy nemají. Rozpor s morálními pravidly lze shledávat ve třech základních ohledech:

a) povinní se ocitnou zcela bez prostředků, nemají z čeho hradit ani své základní životní potřeby (někteří mají doslova hlad)
b) exekutorovi i oprávněnému musí být známo, do jaké situace se povinní dostávají
c) zapojením exekutora vzrůstají náklady exekuce, povinní se tak mohou čistě vinou oprávněného ocitnout bez životních prostředků po dobu několika měsíců

Smysl a účel právní úpravy lze dovodit z ust. § 322 odst. 3 o.s.ř., dle něhož exekuci nepodléhají věci, které podnikatel nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Pokud nemá být výkonem rozhodnutí ochromena podnikatelská činnost podnikatele, tím méně by neměla být ohrožena důstojná existence povinného - nepodnikatele. Toto samotné ustanovení samo postačuje k závěru, že zvolený postup exekuce je nezákonný.

4. Zamyšlení nad rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově
Dne 11.3.2009 bylo na webových stránkách idnes.cz publikováno anonymizované usnesení Okresního soudu v Chomutově ve věci návrhu na zastavení exekuce. Pro úplnost nutno dodat, že podání návrhu na zastavení exekuce doporučil v této souvislosti ve svém stanovisku veřejný ochránce práv.

V publikovaném usnesení Okresní soud v Chomutově návrh na zastavení exekuce zamítl (a dle zpráv z médií se tak mělo stát ještě v několika dalších případech). Z odůvodnění vybíráme některé velmi závažné právní závěry, na které považujeme za nebytné stručně zareagovat:

1) Dle názoru soudu slouží dávky pomoci v hmotné nouzi „…k úhradě všech zákonem stanovených poplatků a daní a dále k uspokojení životních potřeb osoby, která se ocitne v hmotné nouzi…“ Z odůvodnění cit. rozhodnutí však nelze seznat, z čeho vychází právní názor soudu o takto vymezeném účelovém použití dávek v hmotné nouzi – z doslovného znění právního předpisu to takto lze dovodit jen stěží, pokud soud vychází z literatury či judikatury, postrádá odůvodnění tomu odpovídající odkazy či citace.

2) „Povinný však dávky tímto způsobem nevyužil, proto se exekuční titul stal nevykonatelným (…) …z tohoto důvodu nelze argumentovat ani tím, že exekucí jsou postiženy věci, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly…“ Zde soud dle našeho názoru navíc zcela nepřípustně směšuje dvě zcela odlišné věci – rozpor s morálními pravidly ve smyslu § 322 o.s.ř. je třeba hodnotit toliko ve vztahu k provedení výkonu rozhodnutí a jeho dopadů na povinného, nikoli již ve vztahu k exekučnímu titulu a jeho oprávněnosti. Takovou optikou by každá exekuce byla v souladu s morálními pravidly – „povinný nezaplatil dobrovolně, je mu třeba dát co proto“.

3) V příkrém rozporu se závěry soudu je pak soudem citovaná judikatura Nejvyššího soudu, ze které měl soud ve svém odůvodnění vycházet. Nutno přihlédnout již k tomu, že žádné z citovaných rozhodnutí se netýká exekuce majetku osoby v hmotné nouzi. Společným jmenovatelem všech rozhodnutí naproti tomu je, že výkon rozhodnutí, jakkoli citelně zasahuje do života povinného, nemá být pro něho likvidační a má mu umožnit důstojný život či zachovat možnost pokračovat v podnikatelské činnosti. Jak se příkladmo praví např. v cit. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.července 2006 sp.zn. 20 Cdo 509/2006: „Ustanovení § 322 o.s.ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost.“ Chomutovský soud se naproti tomu v předmětném usnesení vůbec nezabývá otázkou, zda již samotným způsobem provedení exekuce, tj. odnětím dávky přímo na úřadě, nemohlo dojít ke snížení lidské důstojnosti povinného, i když uvedenou judikaturu ve svém odůvodnění výslovně cituje.

4) Pokud jde o výši částky, kterou ve smyslu ust. § 322 o.s.ř. povinný nezbytně potřebuje k uspokojení svých životních potřeb, soud dovozuje, že exekutorem ponechaná částka Kč 1.000,- mohla povinnému postačovat, „…neboť povinný může mít i jiné příjmy či majetek, z něhož uspokojuje své životní potřeby…“Není jasné, o co se takový názor soudu opírá. Pokud by povinný měl jakékoli příjmy či majetek, nebyly by mu přiznány dávky pomoci v hmotné nouzi. Soud tak očividně přehlíží smysl a účel zákona č. 111/2006 Sb. Nelze navíc dovodit, zda popsané závěry soudu mají oporu v provedeném dokazování či šetření exekutora.

5) V logickém rozporu s předchozími závěry soudu je pak konstatování v závěru odůvodnění samotného: „Nedisponuje-li povinný jiným příjmem, nevlastní-li žádné nemovitosti, nebo jiné postižitelné movité věci, z jejichž výtěžku by bylo možno uspokojit vymáhanou pohledávku a náklady exekuce, je postup exekutora adekvátní…“ Soud si tak přímo odporuje, když v předchozí části připouští, že povinný jiné příjmy mít může, zatímco zde postup exekutora odůvodňuje tím, že povinný žádné příjmy nemá. Opět soud zcela pomíjí skutečnost, že povinný se nachází v hmotné nouzi, což bylo zjištěno a konstatováno oprávněným samotným.

5. Závěr
Nelze tedy než uzavřít, že exekuce dávek pomoci v hmotné nouzi nemají oporu v zákoně, a to jak v procesním předpise (občanský soudní řád) tak ani v předpise hmotněprávním (zák. č. 111/2006 Sb.). Ani shora uvedené rozhodnutí chomutovského soudu nepřineslo žádná nová zjištění, která by nejen postup exekutora, ale i samotného oprávněného ospravedlňovala. K exekucím dochází přes výslovný zákonný zákaz, navíc se v jejich důsledku povinní ocitají zcela bez prostředků.

Z§vůle práva o.s.