Projekt je veden úmyslem přispět ke zvýšení pocitu bezpečí, právní jistoty a důvěry v instituce právního státu mezi romskými obyvateli České republiky.

Projekt vychází ze základních  imperativů českého ústavního pořádku, kde Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR v článku 1 odst. 1 stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, v článku 6 stanoví, že politické rozhodování dbá ochrany menšin, Listina základních práv a svobod vyhlášená usnesením předsednictva ČNR jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. v článku 3 odst. 1 a 2 zakazuje diskriminaci mimo jiné podle rasy, barvy pleti, jazyka a příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině a  článek 24 téže Listiny stanoví, že příslušnost k národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.

Projekt má přispět k řádnému naplnění ustanovení platné legislativy, obsahujících zákaz diskriminace na bázi etnické příslušnosti, případně možnosti obrany proti ní. Jedná se například o mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy jako je

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, vyhlášená pod č. 95/1974 Sb.,
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských a sociálních právech, vyhlášené pod č. 120/1976 Sb.,
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb.

Dále se jedná o ustanovení zákonů, jako jsou například zákon:

č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
č. 200/1990 Sb., přestupkový zákon,
č.141/1961 Sb., trestní řád,
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele,
č. 500/2004 Sb., správní řád,
č. 561/2004 Sb., školský zákon,
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze,
č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení),
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání,
č. 435/2004 Sb., o zaměstannosti,
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,

č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin,

Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon)

Projekt také vychází z principů Směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasový nebo etnický původ, a směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání.

Projekt je v souladu s poznatky i požadavky obsaženými ve vládních usneseních, jako jsou

Usnesení vlády ČR č. 384/2008, ke Strategii pro práci Policie České republiky ve vztahu k menšinám pro období let 2008 až 2012;

Usnesení vlády č. 393/2006, o Zásadách dlouhodobé Koncepce romské integrace do roku 2025;

Usnesení vlády č. 8/2006, k Návrhu provedení dlouhodobého monitoringu situace romských komunit v České republice;

Usnesení vlády č. 607/2004, k Informaci o plnění usnesení vlády, týkajících se integrace romských komunit a aktivního postupu státní správy při uskutečnění opatření přijatých těmito usnesením k 31. prosinci 2003 a k návrhu třetí aktualizace Koncepce romské integrace, ve znění usnesení vlády č. 532/2005 Sb.;

Usnesení vlády č. 532/2004, o změně Koncepce romské integrace a k Informaci o plnění usnesení vlády, týkajících se integrace romských komunit a aktivního postupu státní správy při uskutečňování opatření přijatých souvisejícími usneseními vlády ke dni 31. prosince 2004;

Usnesení vlády č. 1145/2001, k Návrhu opatření k zintenzivnění implementace Koncepce politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti;

Usnesení vlády č. 599/2000, ke Koncepci politiky vlády vůči příslušníkům romské komunity, napomáhající jejich integraci do společnosti, ve znění usnesení vlády č. 658/2000 a usnesení vlády č. 243/2003;

Usnesení vlády č. 686/1997, ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice a k současné situaci v romské komunitě, ve znění usnesení vlády č. 1009/2002 a usnesení vlády č. 243/2003.

Zákon č. 198/2009 Sb. o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů
(antidiskriminační zákon)

Od 1.9.2009 je účinný dlouho očekávaný zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, známější spíše pod označením “antidiskriminační zákon”. Před přijetím tohoto zákona byla právní úprava diskriminace roztříštěna ve více právních předpisech. Podrobnější úpravu (definice diskriminace, vymezení konkrétních právních prostředků obrany) obsahovaly v podstatě pouze předpisy pracovněprávní. V dalších oblastech, jako jsou kupříkladu vzdělávání, zdravotnictví, přístup k sociálním výhodám a další, byla úprava naprosto nedostatečná. Hlavním a jednotným cílem přijetí nového zákona bylo, aby přinesl co nejvyšší právní ochranu obětem diskriminace. Podařilo se to ?

Detailní definice a výjimky

Hned v prvním paragrafu antidiskriminačního zákona se vypočítávají případy, ve kterých je diskriminace zakázána. Týká se to práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, členství a činnosti v odborových organizacích, radách zaměstnanců nebo organizacích zaměstnavatelů, včetně výhod, které tyto organizace svým členům poskytují, členství a činnosti v profesních komorách, včetně výhod, které tyto veřejnoprávní korporace svým členům poskytují, sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování, přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování. Tento, zdálo by se, velký výčet však nepokrývá všechny potenciální diskriminační důvody, například členství v politických stranách již nepatří mezi výslovně vypočtené zakázané diskriminační důvody. Tuto nedůslednost lze již považovat za první nedostatek antidiskriminačního zákona.

Ihned poté, co zákon vypočítá, ve kterých případech je diskriminace zakázána, uvádí výjimky, které se za tuto diskriminaci nepovažují. Výslovně upozorňuje na stanovení požadavků, které musí být splněny, aby se o diskriminaci nemohlo jednat. Stručně řečeno, dané zdánlivě diskriminační jednání se musí nějakým způsobem obhájit, musí se prokázat jiný důvod, pro který bylo jednáno rozdílně. Např. situace, kdy by provozovatel restaurace prokázal, že se k žalobci choval rozdílně, protože žalobce je notorický opilec a rváč, na kterého už opakovaně volal policii, protože v jeho podniku tropil výtržnosti a způsobil škodu. Důvody by byly tedy opodstatněné konkrétní zkušeností provozovatele restaurace.

Text zákona je v tomto směru velmi složitý, plný výjimek a definic.

Rozšíření pojmu “diskriminace”

Zákonodárci se pozastavili u podrobné úpravy definice diskriminace. Rozlišují ji na přímou a nepřímou. Pozitivum zákona lze spatřovat v tom, že se rozšiřuje a konkretizuje pojem diskriminace. Považuje se za ni i obtěžování, a to i sexuální, pronásledování, pokyn k diskriminaci i navádění k diskriminaci. Nyní lze již postihnout i osobu, která druhého „pouze“ přesvědčuje, utvrzuje nebo podněcuje, aby diskriminoval třetí osobu.

Jaké obranné mechanizmy přináší zákon ?

Ustanovení týkající se této problematiky je velmi chudé. Zabývá se možností domoci se svého práva u soudu. Před účinnosti antidiskriminačního zákona bylo možné využít jen institutu ochrany osobnosti. Nyní lze tedy přímo žalovat na diskriminační chování, a to u okresních soudů, na rozdíl od institutu ochrany osobnosti, u nichž byl věcně příslušný soud krajský. Je otázkou, zda posun věcné příslušnosti soudů bude pro oběti diskriminace opravdu výhodná. Je nyní blíž k obětem, nachází se na okresních soudech. Ale neovlivní tento posun samotné rozhodnutí podat žalobu např. na město, když žalobce sám žije v daném městě? Je tato změna ve věcné příslušnosti opravdu výhodnější ?

Postavení žalobce u soudu zůstává velmi složité. Dokázat diskriminační chování žalované strany nebylo a není ani po přijetí zákona jednoduché.

V každodenním životě málokoho napadne, že by k rozdílnému zacházení dojít mohlo, většinou na to nejsme vůbec připraveni. Je nutné počítat s touto možností a bránit se vůči danému chování. Schovávejte si všechny listiny, podklady, materiály, které by mohly prokázovat diskriminační chování. Máte-li už v životě zkušenost, že jste byli diskriminováni, může být praktické vzít si na pohovor známého jako svědka, soudu lze rovněž navrhnout, aby si vyžádal žalobcem označené důkazy od žalovaného.

Novela občanského soudního řádu

Novým antidiskriminačním zákonem byl novelizován rovněž občaský soudní řád za účelem určitého sladění antidiskriminační úpravy. Zajímavé je, že v novelizovaném §133a OSŘ nejsou obsaženy všechny oblasti diskriminace a všechny diskriminační důvody v jednotlivých oblastech společenských vztahů.

Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k diskriminaci v oblasti pracovní, povolání, podnikání, členství v organizacích zaměstnanců, zaměstnavatelů nebo v profesních komorách z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Neprokáže-li to žalovaná strana, má se automaticky za prokázané, že k diskriminaci v těchto vztazích došlo přímo z těchto, kurzívou zvýrazněných, důvodů.

Co se týká zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, k bydlení, členství v zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb, tak zde již zákon zmiňuje jen důvody rasového nebo etnického původu.

A nakonec v přístupu ke zboží a službám, omezila se novela pouze na pohlaví.

Je otázkou, proč zákonodárce postupně zužuje diskriminační důvody.

Žalobní nároky u soudu

Žalobní nároky zůstávají shodné jako u institutu ochrany osobnosti, a to upuštění od diskriminačního jednání (např. aby zaměstnavatel ve výběrovém řízení od uchazečů nechtěl informace o etnické příslušnosti uchazeče), odstranění následků diskriminačního zásahu (např. znovuzapsání do seznamu žadatelů o byt) a také přiměřeného zadostiučinění (omluva). Pokud došlo k újmě na Vaší pověsti, můžete požadovat i peněžní náhradu.

Postavení nevládních organizací

Ve věcech ochrany před diskriminací upravuje dále zákon postavení právnických osob (nevládní organizace), které byly na ochranu práv obětí diskriminace založeny. Tyto mají právo poskytovat informace o možnostech právní pomoci, mohou pomoci při sepsání podání, mají oprávnění podávat podněty k provedení kontroly správním úřadům a mohou podávat podněty k zahájení správního řízení. Neumožňuje však těmto organizacím podávat v případě diskriminace hromadné žaloby. Náš právní řád po vzoru kontinentální právní tradice vychází z toho, že rozhodnutí je závazné pouze pro účastníky řízení. Je to logické, neboť účastníci soudního řízení měli možnost ovlivňovat jeho průběh, například tvrzením rozhodných skutečností a předkládáním důkazů.

Hromadná žaloba

je žaloba podávana v zájmu většího okruhu blíže neurčených osob, které mají shodné nebo obdobné nároky, avšak nejsou účastníky řízení o nich, i když z výsledku řízení mohou profitovat. V tomto případě se nezastupuje konkrétní klient, ale žalobce by mohl napadnout dskriminační jednání jako takové právě z důvodu veřejného zájmu na potírání diskriminace jako závažného jednání poškozujícího v důsledku celou společnost. Hromadná žaloba totiž v podstatě znamená, že pokud by jiný žalobce v budoucnu žaloval stejného žalovaného ze stejného nároku, má se na něj vztahovat předchozí rozhodnutí soudu. Precedenční charakter rozhodnutí o hromadné žalobě je tak zřejmý. Bohužel tuto ochranu náš právní řád neumožňuje.

Jak již bylo uvedeno, právní ochrana před diskriminaci je v zákoně velmi stručná. Nadále tedy zůstávají jiné možnosti ochrany, např. využítí stížnostních mechanizmů. Lze se tedy obrátit na nadřízeného pracovníka, zřizovatele organizace, v případě diskriminace v zaměstnání na inspektorát práce, ve školství na školní inspekci atd. V tomto směru ochrany se nic nemění.

Postavení veřejného ochránce práv

Hodně nadějí se vkládalo do postavení veřejného ochránce práv (ombudsmana). Bohužel i zde je velké zklamání. Ombudsman má velmi slabé kompetence. Může poskytovat pouze metodickou pomoc obětem diskriminace, provádět výzkum, zveřejňovat zprávy. Nemá žádné výkonné pravomoce, nemá pravomoc poskytovat přímou právní pomoc, ani oběti diskriminace zastupovat. Ani v této oblasti zákon nesplnil očekávání.

Shrnutí

Nový zákon přinesl zklamání ve více oblastech.

Sněmovna po více než roce přehlasovala veto prezidenta Václava Klause a schválila antidiskriminační zákon. Bez antidiskriminační legislativy by Česku hrozily vysoké pokuty od Evropské unie. Zákon byl přijat na poslední chvíli, je plný výjimek a neposiluje postavení diskriminované osoby. I přesto, že se na nedostatky upozorňovalo, byl přijat zákon v tomto znění. Splnili jsme závazek vůči EU, ale jen z formálního hlediska Zákon však nepřináší žádnou novou pomoc diskriminovaným osobám. Jediná naděje spočívá v novelizacích, o kterých se již dnes vedou politické debaty.